Po dlouhých 15681565 letech vás zase všechny zdravím. Bohužel mi to psaní doteď moc dlouho nevydrželo, tak jsem se rozhodla to po víc než půl roce začít aspoň trošku napravovat.
Nevím, co se se mnou poslední dobou děje, ale přijde mi, že si absolutně s nikým nerozumím. Nemám si s nikým co říct a přijdu si jako ta nejzbytečnější bytost na světě. Taky máte občas takový pocit? Nedokážu ani přesně popsat, co to je a proč tomu tak je. Jenom mi připadá, že se čím dál víc vzdaluju a to i když tak moc nechci. Připadám si tolik sama a bolí to. Najednou jako kdyby se se mnou každý přestal bavit a já pořád hledám nějakou chybu, kterou jsem kde udělala. Zatím bohužel bezvýsledně. Mám takový pocit, že kdybych se ze dne na den vypařila, tak si toho snad ani nikdo nevšimne, z čehož jsem pochopitelně smutná ještě víc.
Nikdy jsem nebyla taková ta holka, co by měla na každém rohu kamarády a byla kdoví jak oblíbená. Spíš ta introvertka někde v koutě. Navíc snad i melancholická. Skvělá kombinace, no ne?
Ale teď to jde zkrátka všechno hodně rychle a nezastavitelně z kopce. Ale co s tím? Nechat to spadnout úplně dolů nebo se to snažit nějak chytat? A jak? Bude to zase dobrý? A bude to trvat dlouho? Mám tak milion otázek.
Je mi líto, že jsem nemohla napsat po tak dlouhé době něco veselejšího, ale musela jsem zkusit se z toho aspoň trochu vypovídat. Snad to pochopíte.
Ale abych nebyla úplně pesimistická, tak jsem nedávno udělala řidičák a dostala se na školu, kam jsem chtěla. Možná, že to je právě ten důvod, proč se ten zbytek tak sype. Asi aby se to nějakým způsobem vyrovnalo.
Přeju dobrou noc a doufám, že se máte krásně.